Obecní úřad Druhanov
Druhanov 11
582 91 Světlá nad Sázavou
Tel.: 734 620 284
E-mail: obec@druhanov.cz
Již koncem 19. století a hlavně začátkem 20. století, je možno konstatovat, že potřeby občanů obce na jednotlivá základní řemesla a služby, byly v dostatečné míře pokryty. Svědčí o tom následující řemesla a živnosti, které zajišťovali jednotliví provozovatelé v obci.
Pekařskou živnost založil v čp. 10 František Adam, původem z Babic, v roce 1921. Po zakoupení nemovitosti, v jediné obytné místnosti, která ve stavení toho času byla, postavil zděnou pekárnu a začal provozovat pekařskou živnost. Pekař vlastnil tažného koně a s jeho pomocí rozvážel na vozíku do Světlé, Josefodolu i Dlužin pekařské výrobky. Zboží dodával do obchodů i jednotlivým občanům. Uplatnit své výrobky na trhu nebylo lehké, ale jak potvrzují staří pamětníci, Adamovo pečivo bylo dobré kvality a na trhu se uplatnilo. Odbyt nacházelo hlavně v dělnických rodinách brusičů a sklářů. V zemědělských usedlostech se prosazovalo až v pozdějších letech, když se rušily domácí pece.
V roce 1923 přistavěl majitel u obytného stavení přední místnost k provozování kupecké živnosti. František Adam byl podnikavý člověk. Před hrozbou První světové války odejel do Ameriky, kterou celou procestoval. Ve dvacátých letech byl i nakladatelem první pohlednice Druhanova, kterou ve svém obchodě prodával. Byl člověk obchodního ducha, ale měkký a dobrosrdečný. Některým občanům prodával na dluh, a ti mu byli do smrti dlužni.
František Adam zemřel v roce 1940 a po něm převzal živnost jeho syn, rovněž František. Ten dílnu postupně vybavil moderními pekařskými stroji - děličkou, mísičkou a rohlíkáčem, které nakupoval od renomovaných pražských firem a na průmyslových veletrzích. Kvalita jeho výrobků, dle pamětníků, měla vynikající úroveň a jeho krédem bylo vždy vyhověti zákazníkům i spoluobčanům. Jeho povahový rys byla dobrosrdečnost.
Vedle pekařství byla v nemovitosti i nadále prodejna se smíšeným zbožím.
Živnosti provozovány v nezměněné podobě až do roku 1955, kdy musel živnost ukončit a přešel pracovat do státní pekárny ve Světlé nad Sázavou.
Po roce 1955 prodejnu se smíšeným zbožím v čp.10 provozoval ještě několik roků družstevní obchodní sektor (ROZVOJ, JEDNOTA), který si následně pronajal prodejní prostory v čp. 22.
V roce 1961 postavili občané bezplatnou prací novou prodejnu u čp. 11, když JEDNOTA dodávala materiál. Zásluhu na postavení této prodejny měl občan obce Bohumil Kudrna, z čp. 43, který celou stavbu řídil.
V roce 1991 prodejnu koupila Hana Zadinová, která ji v roce 1993 prodala Anně Hanzlíkové z čp. 40, která ji provozuje dosud.
Začátkem století byl po několik let kupecký krám i v přední štítové místnosti čp. 11. Provozoval jej rolník a hostinský, majitel nemovitosti. V roce 1934 byl kupecký krám zrušen a vchod ve štítu budovy zazděn. Tento vchod byl znovu obnoven v začátku padesátých let, kdy majitel budovy dal souhlas s umístěním družstevní prádelny ve štítové místnosti. Prádelna ale nebyla dostatečně využívána a místnost byla následně použita i jako přípravna pro paření brambor družstevním prasatům
Masný krám je v obci zaznamenán již v Tereziánském katastru k roku 1757.
Od začátku dvacátého století provozoval živnost řeznickou občan druhanovské obce, jménem Sokol .Z počátku byl v nájmu v čp. 16, později v čp. 32. Zde měl i vlastní porážku. Vyhlášené byly jeho uzeniny. Odbytiště měl pro svoje výrobky po celém okolí, hlavně v dělnických rodinách. Ve třicátých letech, kdy dostala čp.32 věnem dcera majitele nemovitosti, dostal řezník výpověď z nájmu a z obce se odstěhoval.
Již v roce 1757 je v obci zaznamenána jedna šenkovna a jedna pohodnice.
Koncem 19. století byly v katastru obce tři živnosti pohostinské. Jedna v čp. 1, druhá v čp. 11 a třetí v Josefodole při sklárně.
V čp. 1 jako pohostinská místnost sloužila velká obytná místnost o rozměrech 6,5 x 7 m., která byla užívána i jako obytná místnost pro rodinu majitele a současně zde byl provozován šenk. V místnosti byly dva stoly. Jeden pro rodinu hospodáře, druhý pro hosty. V případě hraní divadla, neb taneční zábavy, se nábytek z této místnosti vystěhoval. V roce 1920, při převzetí hospodářství synem majitele, mladý hospodář hospodu zrušil. Neměl k ní žádný vztah a i ekonomicky nebyla živnost dostatečně výdělečná.
V čp. 11 byla hospoda již v 19. století. Hospodářství o 26 hektarech koupil Antonín Major v roce 1840. Původně byla pohostinská místnost v přední velké místnosti, která rovněž sloužila i pro rodinu hospodáře. V začátku 20. století byla zde i provozována prodejna se smíšeným zbožím. V důsledku konkurence prodejny se smíšeným zbožím v čísle popisném 10, byla prodejna v roce 1934 zrušena. Na zrušení prodejny měl i vliv velký požár v tomto popisném čísle, kdy vyhořely hospodářské budovy. Nový taneční sál byl u pohostinství přistavěn v roce 1926 o rozměrech 12 x 9 m. K sálu přiléhal lokál o rozměrech 4 x 4,5 m, dále obytná kuchyň o rozměrech 6 x 5 m, a z druhé strany sklep se studánkou, do kterého se v zimě navážel led. V tomto sklepě hospodář skladoval některé potraviny a sudové a lahvové nápoje. Kuchyň byla spojena s lokálem dvěma schůdky, mezi kuchyní a sálem bylo okno. Lokál sloužil hlavně při konání tanečních zábav, v normální dni pouze v případě, když se hosté nevešli do obytné kuchyně. V lokále byl malý dřevěný pult, kde se nalévaly kořalky a za ním se čepovalo pivo ze sudu. Pro hosty zde byly dva stoly se židlemi. Vytápělo se malými kamny na dřevo. Ve velké obytné kuchyni byl velký železný sporák se čtyřmi pláty a dvěma troubami na pečení. Dále zde byl kulatý stůl, mající javorovou desku, u kterého karbaníci hráli karty, a další dřevěný větší stůl. Ze dvou stran podél zdí, byly dřevěné lavice. Krátká lavice byla i podle kamen pro zahřátí příchozího, či pro prosušení oděvu, nebo bot. V jednom rohu stála skříň na kuchyňské potřeby a police zakrytá látkovým závěsem. Schůdky z kuchyně do lokálu byly dřevěné a daly se odtáhnout. Pod nimi se skladovaly boty, punčochy a ponožky. Poblíž kamen stála dětská postýlka, neb kočárek na vysokých kolech. Večer se svítilo velkými petrolejkami zavěšenými u stropu, v kuchyni stála i jedna na stole.
Suché dřevěné záchody byly umístěny na hospodářově dvoře a přístup k nim byl přímo ze sálu.
Ve všední dni bylo v hospodě málo hostů. Hlavní návštěvnost byla v sobotu a v neděli, hlavně z řad brusičů a sklářů, kdy byla plná hospoda. Domácí hospodáři navštěvovali výčep jen zřídka, výjimka byl hospodář z čp. 3. Hojná účast všech občanů byla na plesech, posvícenských zábavách, věnečcích a divadelních představeních. Všechny tyto kulturní akce ve dvacátých a třicátých letech organizoval místní hasičský sbor. Některý rok se hrály až tři divadelní představení. Taneční zábavy pořádal i sám hostinský. Schůze obecního zastupitelstva se v hospodě nekonaly. Hospodu v této popsané podobě provozoval majitel až do roku 1950, kdy byla živnost zrušena. V padesátých letech byla plocha sálu využívána místním zemědělským družstvem k sušení vlhkého obilí. Byla tím zničena dřevěná podlaha. V roce 1959 obec a družstvo, za finanční pomoci JEDNOTY, opravily sál (parkety a vymalování) a současně se započalo s pořádáním kulturních akcí a tanečních zábav. V roce 1978 obec vybudovala u sálu sociální zařízení a provedla další opravy nemovitosti. V roce 1980 byl u sálu přistavěn nový lokál a místnost pro veřejnou knihovnu. Finančně na tyto akce přispělo místní zemědělské družstvo, ještě před sloučením, kdy převedlo obci finanční prostředky.
V současné době provoz lokálu - zvaný "osvěžovna", zajišťuje místní hasičský sbor. Jsou zde čtyři stoly, výčepní pult, police na zboží a plynová kamna. V roce 1999 byla místnost plynofikována, čímž odpadlo topení v kamnech na tuhá paliva. Členové Sboru se střídají ve službách po týdnu. Otevírací doba je denně od 16. hodin do 21. hodin. Ve všední dni navštěvuje provoz v průměru 7 hostů, v neděli je plně obsazeno. "Osvěžovna" prakticky slouží pro soukromé občerstvení, sousedské pohovoření a upevnění místní občanské komunity.
Budovu hospody v Josefodole vlastnili majitelé sklárny, kteří ji pronajímali brodskému pivovaru a ten si sám dosazoval do hospody hostinského. Po znárodnění skláren byla hospoda přebudována na závodní jídelnu a k tomu účelu slouží dodnes.
Kovárna, tak jako předchozí živnosti, je v druhanovské obci zaznamenána v Tereziánském katastru v roce 1757.
Číslo popisné 18 vlastnila v 19. století obec, k němuž patřila na dvoře stojící budova kovárny. Obec domek i kovárnu pronajímala kovářskému mistrovi. Koncem 19. století vykonával na kovárně kovářské řemeslo kovář jménem Tylman. Po jeho smrti získal kovárnu k pronajmutí od obce Jiří Kubát, původně kovář v Kožlí. Jeho manželka, rozená Holatová z Koutů, domek i kovárnu od obce koupila za 10.000 Kč. Kovárnu zdědila jejich dcera Vlasta, která se provdala za kováře Ulrycha z Ovesné Lhoty. Ten zde kovařil až do roku 1950, kdy musel, v souladu s tehdejším politickým záměrem, živnost opustit a odešel pracovat na železnici.
V začátku 20. století byl v obci kolář v čp. 21, jménem Bašta. Vlastnil malý domek o jedné větší a jedné malé místnosti. Ve velké místnosti bydlela rodina i mistr kolářský vykonával řemeslo. Dle starých pamětníků to byl výborný kolář a jeho práci a výrobky zákazníci vysoko hodnotili. Jeho smrtí živnost v tomto čp. zanikla.
Od roku 1938 vykonával v obci též kolářskou živnost Josef Sviták v čp. 28. Domek měl v té době dvě obytné místnosti. V jedné bydlela rodina, v druhé majitel vykonával řemeslo. V roce 1948, v duchu tehdejšího politického trendu, řemeslo opustil a odešel pracovat do kotelny ve sklárně v Josefodole.
Od roku 1930 vykonával v obci živnost krejčovskou Alois Sviták z čp. 39, původem z Dlužin. Krejčovskému řemeslu se vyučil u Jiráků v Dlužinách, ale v krejčovských dovednostech se hlavně zdokonalil v době první světové války, kdy byl v zajetí v Rusku a tam, po celou dobu s několika vojíny - krejčími, vykonával krejčovské řemeslo. Byl to šikovný krejčí a živností se živil až do roku 1951, kdy musel odejít pracovat do průmyslu. V pozdějších letech šil jen příležitostně po pracovní době.
Vyučeny dámskou krejčovou byly v obci též občanky Milada Vlčková z čp. 17, sestry Troubovy z čp. 5 a Vlasta Ulrichová z čp. 18. Šily pouze mimo pracovní poměr, a pro známé.
V minulosti není známo, že by v obci existovala truhlářská živnost. Až od roku 1992 vykonává v obci truhlářskou živnost Luboš Svoboda v čp. 32. Pochází z Havlíčkova Brodu a čp. 32 se svou manželkou koupil. V roce 1991 postavil dílnu a začal podnikat. Vyrábí pěkný nábytek, zaměstnává jednoho dělníka a má dost zakázek.
Vyučen truhlářem a dobře zařízenou dílnu má i majitel čp. 9, Vladimír Horní, který je zaměstnán v truhlářském podniku v Ledči nad Sázavou.
Řemesla a živnosti v prvé polovici 20. století provozované v katastru obce plně pokrývaly potřebu občanů. Všechny služby pro občany byly v přijatelných cenách, jelikož samostatný řemeslník či živnostník, měl velmi malé režijní náklady a účelně využil místní suroviny. Nepříznivý obrat nastal po roce 1948, kdy řemesla a živnosti v držení soukromých osob byly zrušeny a měly je nahradit poskytované služby ve státních a družstevních podnicích. Žel, to byla jedna z mnohých chyb, kterých se tehdejší vedení státu dopustilo. Služby v novém systému podražily, jelikož vzrostly režijní náklady podniků, byla odbourána konkurence a tím se zhoršila kvalita odváděné práce a hlavně pro obyvatele vesnic se služby řemeslníků staly těžko dostupné, jelikož sídla podniků byla ve městech. Občané reagovali na tuto situaci tak, že za značné náklady nakupovali hoblovky, svářečky a další nářadí, aby si potřebné řemeslné práce mohli provést sami, pochopitelně, že většinou s horší kvalitou a za cenu vysokých nákladů, protože využití strojů a nářadí bylo velmi malé.
Změna v této oblasti nastává postupně po roce 1989, kdy znovu nastává rozvoj řemesel a služeb přímo v obci.