Obec Druhanov
ObecDruhanov

8. Výstavba vesnice v 18. a 19. století

Výstavba vesnice Druhanov v 18. a 19. století byla velmi skromná. Původně byla obydlí, a to jak obytná, tak i hospodářská, dřevěná, většinou roubená. Krytina střech byly slaměné došky, či dřevěné šindele. Došky se vyráběly z žitné cepové slámy a vázaly se většinou jen na dřevěné tyče, které byly přibity na krokvích. Okna byla malá, stropy nízké a nesly je masivní dřevěné trámy, které byly svrchu pobity prkny. Podlahy byly z mazné hlíny. Obytná místnost u zemědělské usedlosti byla zprvu pouze jedna. Obývala ji celá početná hospodářova rodina, včetně starých rodičů. Původně v obytné místnosti nebyla žádná kamna. Vytápění celého obytného prostoru bylo prováděno pekárnou. Ta zabírala značnou část obytné místnosti. Na pekárnu navazovala černá kuchyň. Byl to prostor cca 2x2 m, většinou nenahozený, který sloužil k vaření na otevřeném ohni. Od 18. století se vařilo na plátu, který byl umístněn před pekárnou. Odcházející kouř částečně vyhříval pekárnu a odcházel capouchem (rozšířený prostor nad topeništěm) a širokým komínem. V pekárně se pekl chléb na 10-14 dní a veškeré pečivo. Od začátku 19. století byla v obytné místnosti umisťována kachlová kamna, na kterých se vařilo, a do černé kuchyně byly pouze svedeny kouřovody. Později byl přístup k pekárně řešen přímo z chodbičky.

Vlastní pekárna byl klenutý prostor z cihel, jehož pečící plocha byla umístněna cca 1,20 m nad podlahou, a napojena byla průduchy na komín. Pod podlahou pekárny byl prostor pro popel. Nad klenbou pekárny bylo masivní zdivo, které akumulovalo teplo a po pečení intenzívně vyhřívalo obytnou místnost. Pro zvýšení akumulace tepla se přidávaly do zdiva křemenné valouny, nebo též kusy skloviny. Na peci spávaly všechny větší děti. K pečení chleba se pekárna vytopila suchými dřevěnými štěpinami. Po dosažení požadované teploty se popel a oharky smetly březovou navlhčenou metlou do popelníku a sázel se chléb. K tomu sloužila dřevěná plochá lopata na dlouhé násadě. Hospodyně, které bylo pečení chleba výsadou, musela umně pecen nadhodit, trhnout lopatou nazpět a pecen usadit na příslušné místo. Velikostně byly pekárny na 10 a více bochníků, dle velikosti rodiny a usedlosti.

Těsto pro pečení se připravovalo v dřevěných kulatých dížích, které měly horní okraj užší než spodní a ve kterých se vždy do dalšího pečení nechával kousek těsta - kvásek, který se při zadělávání rozmělnil ve vodě, nechal se rozkvasit a přidal do nového těsta. Těsto se muselo dobře prohnětat, což se dělalo dřevěnou úzkou lopatou (kopistem), při čemž se obcházelo kolem díže. Dobré prohnětení bylo zárukou dobré kvalita chleba. Propracované těsto se nechalo náležitě vykynout a následně se porcovalo na jednotlivé pecny, které se ukládaly na slaměné ošatky k dalšímu vykynutí. Vykynuté se přendávaly již na dřevěnou lopatu, k sázení do pece. Průběh pečení se musel kontrolovat, aby nedošlo k připálení chleba. Hned po vyjmutí se pecny ukládaly na ošatky a potíraly se vodou, aby dostaly lesklou a vzhlednou kůrčičku. Chléb se dříve pekl výhradně z žitné mouky. Byl tmavý a déle vydržel vláčný. Po upečení chleba se pekly různé podplamenice s mákem nebo s jablky a různé pečivo, pro jehož upečení byla vhodnější nižší teplota.

Pekárna byla v minulosti nezbytným zařízením vesnické domácnosti a dobrá pekárna byla vysoce ceněna.

Na obytnou část stavení navazovaly chlévy, do kterých byl dříve vchod přímo ze síňky obytné části. V 19. století bylo toto spojení obytné části a stájí rušeno, a vchod do stájí byl situován pouze ze dvora. Vlastní stáje byly původně dřevěné, roubené, s nízkým dřevěným stropem. Nad stájí i obytnou částí byla na zimu ukládána píce a sláma, čímž bylo zároveň vyřešeno zateplení těchto prostor.

Spojení obytných prostor a stájí uličkou z chodby, bylo ještě v začátku 20. století v čp. 1. Výhodou této stavební úpravy bylo, že hospodář v době zimní nepohody nemusel při cestě do chléva vycházet ven, nevýhodou byla zvýšená vlhkost a zápach vycházející ze stáje.

V čp. 1, kde mezi vstupní síňkou a stájí byla druhá místnost, bylo spojení se stájí zajištěno chodbičkou podél této obytné místnosti. Byla to jediná, takováto stavební úprava ve vsi.

Řezárny píce byly stavebně umístěny značně různorodě. U stájí byly situovány zřídka, spíše u stodol, nebo i samostatně mimo tyto objekty. Tato různorodost umístnění řezáren vychází z té skutečnosti, že v minulosti se objemná píce neupravovala, podávala se dobytku celá. Potřeba výstavby řezáren píce, pro míchání sena, slámy a zelené píce, vyvstala až po vynálezu a výrobě řezaček. Původně se řezačky poháněly ručně, lidskou silou. Po vynálezu žentouru, byl tento umisťován i samostatně u řezáren (např. v čp. 4 byl jeden žentour u mlátičky, druhý u řezárny).

Nedílnou stavební součástí hospodářství byla kolna, která byla velmi často stavebně umístěná souběžně se stájí. Sloužila pro uskladnění povozů, strojů a různého nářadí.

Stodola byla umísťována buď v pravém úhlu od stájí, ale častěji od ostatních budov odděleně, jelikož tato hospodářská stavba byla nejčastěji přestavována. Většinou z důvodu, že nestačila její kapacita vlivem zvyšování výnosů, či koupí nebo pronájmem další půdy.

Chlívky na prasata a kurník na slepice byly většinou stavěny odděleně od ostatních budov. Někdy byly spojovány tyto stavby se špýcharem na uskladnění obilí. Později byly sýpky na obilí budovány nad obytnou částí v půdním prostoru.

Ledničku nahrazoval rodině studený sklep. U těch usedlostí, kde byla studánka, neb pramen vody, k uchování hlavně mléka a mléčných výrobků sloužil tzv. haltýř. Byl to malý obezděný prostor, v jehož středu byla studánka, neb pramen chladné vody. Spíž nahrazovala dřevěná almárka, která stála v síňce. Záchod byla dřevěná kadibudka, umístěna většinou u hnojiště, které bylo proti chlévu ve dvoře.

Čeleď, kočí nebo služka, většinou přespávali v různých komorách, které byly často umísťovány i u stájí.Kočové často přespávali přímo ve stáji na zavěšených palandách. Život děveček a kočích nebyl v té době mnohdy lehký. Vždy záleželo na hospodáři a hospodyni, jak se k těmto zemědělským dělníkům chovali a jaké jim vytvořili podmínky. Když nebyla čeleď s poměry spokojena, odcházela většinou po Vánocích na novou "štaci". Každý čeledím měl povinnost prokazovat se "Čeledínskou knížkou", které byly vydávány dle čeledínského řádu ze dne 7. dubna 1866 pro království koruny České, kromě města Prahy.

Tento průkaz měl 48 listů a byl v ní i otištěn čeledínský zákon, který měl 45 paragrafů. Pro čeleď v něm byly zakotveny tvrdé podmínky, např. vykonávat neodkladné práce v neděli a ve svátek (§ 11), neb propuštění, byl-li déle jak 4 neděle nemocen, bez zavinění hospodářova.

V minulosti se vesnice a sídla zakládaly pouze v těch místech, kde byla dostatečná prameniště pitné vody. Osídlení se rozrůstalo vždy kolem těchto pramenišť. Proto se i v současnosti tyto vodní zdroje nacházejí uprostřed obce, na návsi. Povinnost údržby těchto pramenišť a studní měly obce. I obec Druhanov spravovala již v 19. století 3 studny. Dvě na návsi a jednu u obecního domku. Voda se dříve donášela ručně v dřevěných putnách do jednotlivých popisných čísel, a to i pro dobytek. Později byly obecní studny osazeny pumpami a tam, kde byla větší spotřeba vody, hlavně pro dobytek, zřizovali si hospodáři studny vlastní. Ovšem, donáška vody z obecních studní skončila u některých popisných čísel až při realizaci vodovodu do družstevního kravína v roce 1953 a napojení části obce na tento vodovod. U čp. 2 až v roce 1994, při vybudování kompletního obecního vodovodu.

V 19. století se začaly stavět budovy zděné, z počátku kamenné, později cihelné. K rozšířenému používání cihelného zdícího materiálu posloužila cihelna v Lánech, majitele Františka Čmejrka, která byla v provozu v 19. století. Pracovali tam námezdní dělníci, topilo se dřevem.

Většina obytných budov postavených v 19. století je situována tak, že ve středu obytné stavby je chodbička (síňka), na ni navazuje pekárna, černá kuchyň (později komora) a po stranách po jedné místnosti. Přední, větší, pro rodinu hospodáře, zadní, menší, pro výměnkáře. Případně, že výměnkáři nebyli, přijímal se nájemník

Vybavení obytné místnosti bylo prosté. Velký stůl (rodiny byly početné), skříň, postele, část rozkládacích, židle, lavice. Spalo se i na lavici, mnohdy přímo na zemi. Aby se do postele srovnalo co nejvíce dětí, tyto se ukládaly ke spánku ze dvou stran, nohama proti sobě.

Hliněné podlahy se postupně nahrazovaly dřevěnými, ze silných dřevěných prken. Vznikala tím větší pracnost pro hospodyni, protože dobrou vizitkou pro ni byla vždy čistě vydrhnutá podlaha. Drhla se kartáči z rýžové slámy, zvané rejžáky.

Sklepy i v 19. století nebyly zřizovány pod obytnou částí, ale byly budovány jako samostatný objekt, nebo byly přistavěny před obytnou část. Po rozšíření pěstování brambor, byly hospodářské sklepy budovány i pod částí stodoly.

V druhé polovině 19. století nastává změna i v krytí budov v obci. Začíná se používat jako krytina dehtovaná lepenka a koncem století pálené tašky. Tyto byly již koncem století na čp. 3, 4 a 9.

Koncem století začínají majetnější hospodáři v obci podnikat výstavbou nájemných domů. Majitel z čp. 4 postavil obytný dům čp. 27 a hospodář z čp. 11 obytný dům v Josefodole (Majorovna) a čp. 32 v Druhanově. Sloužily k pronajímání bytů sklářům a brusičům, jelikož v té době nastal rozvoj sklářství a tím potřeba většího počtu pracovníků.